Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Daniel a Vladimíra Moravcovi s dcerou Nelou

Aktuální počasí

Počasí dnes:

24. 7. 2016

bo

Bude polojasno až oblačno, místy přeháňky nebo bouřky. Denní teploty 26 až 30°C. Noční teploty 17 až 13°C.

Přehrát/Zastavit Další

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Historie města

Doba založení Mirošova není známá. Pravděpodobně se tak stalo již ve 12. století, možná ale, že až v následujícím. Původně se Mirošov zřejmě jmenoval „Mirošuóv dvuór“ a zřejmě se jednalo o nevelký dvůr jakéhosi vladyky Miroše či Mireše, dnes již neznámého.

První záznam o Mirošově pochází z r. 1366 v dedikační listině, ve které Dobrohost z Ronšperka (Ronšperkové a Mirošov) dává plzeňskému dominkánskému klášteru roční plat ze tří usedlostí v Mirošově k záduší za Dobrohosta a svého otce Nachvala. Dobrohost vystavěl v Mirošově dvorec, jenž stával kdesi pod hrází dnešního Lorského čili Dvoreckého rybníka. Později poblíž na pravém břehu Skořického potoka vyrostla tvrz, někdy kolem r. 1417 dobytá a vypálená. V držení Ronšperků byl Mirošov do r. 1454, kdy byl prohlášen za odúmrť. Následně se dostal do rukou Oldřichovi z Rakové a z Radaně. Na více než sto dalších je osud Mirošova nejasný.
Mezi lety 1550 – 1555 vyplatil Florian Gryspek z Gryspeku (Gryspekové a Mirošov) pány z Rožmitálu a získal tak i mirošovské panství. Zemřel r. 1588 a jeho mirošovského dědictví se ujal syn Ferdinand Gryspek. Mirošovské panství tehdy zahrnovalo Mirošov, Skořice, Kolvín, Trokavec, Borovno, Železný Újezd, Dynín, Mítov, Mešno, Kakajcov, Příkosice, Štítov (u Mirošova) a pusté Chylice. Ferinand si jako sídlo zvolil Mirošov a zřejmě až on tu vystavěl renesanční stavbu, některými autory označovanou jako tvrz. Spíše se však jednalo o malý zámek minimálně opevněný pouze zdí. Po Ferdinandovi zdědil Mirošov Blažej Gryspek, který jej odprodal r. 1616 Adamu st. z Mitrovic (Mitrovicové a Mirošov).
Adam starší z Mitrovic část panství vydělil a připojil ke svému majetku v Poříčí (dnes Spáleném Poříčí), zbytek prodal svému strýci Felixi Vratislavovi, aby jej po jeho smrti znovu zakoupil. Po jeho smrti r. 1624 vdova Saloména Mirošov zastavila věřitelům svého muže. V r. 1626 jej držela jako zástavu Veronika Boryně z Gryspeku, v r. 1630 pak Kašpar Pregl z Pregsdorfu a Václav z Kumburka. R. 1635 Mirošov koupil Veroničin manžel Adam Václav rytíř Boryň ze Lhoty a po něm jej získaly dědictvím jeho dcery Marie Magdaléna a Barbora Ester. Zámeček spravovaly společně, vesnice a dvory si rozdělily. Marie Magdaléna však sestřin podíl odkoupila a před r. 1644 se provdala za Františka Diviše Vratislava z Mitrovic, avšak svůj majetek držela odděleně od manželova. V r. 1655 k němu kromě mirošova náležely Skořice, Kolvín, Štítov, Příkosice, Vísky, Trokavec a Kakejcov. Marie Magdaléna zemřela roku 1661 nebo 1671 a její majetek zdědil manžel. Již v r. 1654 byla do Mirošova přenesena farnost, do té doby náležící zaniklým Chylicím mezi Mirošovem a sousedním Hrádkem(dnes rovněž městem).
Nástup Františka Diviše Vratislava z Mitrovice, rytíře povýšeného do panského stavu v r. 1657 znamenal první skutečně velký hospodářský vzestup mirošovského panství a zvýšení významu Mirošova. F. D. Vratislav byl výborným znalcem hutnictví a hornictví železa a zřejmě z Mirošova řídil nově založenou železnou huť na Padrti pod hrází Dolejšího rybníka (Mirošovské železorudné doly a hutě). V r. 1675 přestavěl a podstatně zvětšil, ohradil a zvelebil tehdy ruinu gotického kostelíka sv. Jakuba Většího v Chylicích (Kostel sv. Jakuba Většího, Chylice), kam byl pochován v r. 1677. Jeho syn Adam František Vratislav z Mitrovic v r. 1693 v Mirošově vystavěl kapli sv. Josefa, jež zaujímá střední část dnešního farního kostela Josefa. Zemřel v r. 1694. Jeho syn Jan Vratislav z Mitrovic se domohl hraběcího titulu. Oženil se s Marií Zuzanou Talackovou z Ješetic a při příležistosti získání hraběcího titulu přestavěk kapli sv. Josefa na kostel (Kostel sv. Josefa). R. 1700 vystavěl novou mirošovskou faru (Mirošovská fara). Asi v r. 1719 započal se stavbou mirošovského zámku http://www.zamekmirosov.cz/ podle projektu Jakuba Augustona ml. Stavbou se však silně zadlužil, zámek byl r. 1725 dán jako nedokončená novostavba do dražby a ještě z r. 1726 je známá Augustonova pohledávka za stavbu.
Zámek Vratislavů z Mitrovic odkoupila císařská komora a Mirošov se tak stal součástí panství koruny a zařazen pod zbirožský korunní statek, což znamená konec mirošovského panství. Kolem r. 1750 se Mirošov stal významným železářským centrem, odkud byly spravovány doly a hutě dvě vysoké pece v Hrádku, jedna vysoká pec na Padrti a sedm okolních hamrů. Obec získávala pomalu znaky nevelkého městečka. Působil zde cech kovářů, kameníků, kolářů, tesařů, zedníků, truhlářů, ševců, krejčích, mlynářů, pekařů a řezníků. V r. 1788 měl Mirošov již 88 domů. Jako následek kácení lesů pro pálení dřevěného uhlí k pohonu vysokých pecí vznikla osada Myť. Mezi lety 1813 – 1826 působil v obci jako farář Vojtěch Nejedlý, významná postava národního obrození na Plzeňsku.
V r. 1834 se Mirošov dostal pod správu císařského a královského báňského úřadu se sídlem v Příbrami. Horní erár zde začal na podkladě nepominutelných projevů v lomech mezi Mirošovem a Hrádkem (Lom Nad Planinou) hledat ložisko černého uhlí (Mirošovské doly). V r. 1868 Zbiroh a tím i Mirošov odkoupil od státu komerční rada Samuel Siemunt a vídeňský bankéř Vincenc Kirchmayer a ihned jej odprodali Dr. Henry Bethel Strousbergovi, proslulému pod přezdívkou „Král železnic“. Strousberg chtěl z celého kraje vytvořit velikou železářskou aglomeraci, kterou sám označoval jako „český Manchester“, avšak zkrachoval. Z konkurzní podstaty pak mirošovský zámek odkoupil hrabě Josef Colloredo-Mansfeld. Mezitím však v letech 1854-5 u Mirošova, na lokalitě nazývané Hory, tehdy na dobřívském katastru, objevili uhelní prospektoři z Vejvanova ložisko vysoce kvalitního černého koksovatelného uhlí. Svoje kutací práva odprodali r. 1855 podnikatelům Františku Jahnlovi a Adolfu Grimmovi. Ti rozrazili v Horách řadu šachet a započali se stavbou koksovny. R. 1867 pak mirošovské důlní míry skoupilo ustanovené konsorcium brněnských finančníků a vznikla firma Mirošovské kamenouhelné těžařstvo v čele s centrálním ředitelem Janem Fitzem. Pro Mirošov nastal vpravdě zlatý věk. Z okresního města Rokycan byla v r. 1869 přivedena téměř 10 km dlouhá železná dráha Díky poměrně velkým zásobám vysoce kvalitního uhlí, prodávaného pod obchodním názvem „Černý diamant“ se Mirošov takřka přes noc stal lidnatou obcí a r. 1871 byl císařským výnosem povýšen na městys, z něhož vzniklo dnešní město. Těžařstvo zakoupilo i mirošovský zámek, vystavělo místní nemocnici, starobinec, zrekonstruovalo kostel sv. Jakuba, pomohlo s výstavbou městské radnice (Mirošovské Náměstí míru a radnice) a zvelebením centra. Současně vybudovalo nové kolonie, avšak poměrně pěkných výstavných domů na Čtrnáctce, v Chylicích (dnes Hrádek) a na Janově (Léčebna TRN Janov). Z janovské kolonie postupně vyrostla celá čtvrť. V r. 1904 však pro vyčerpání ložiska těžařstvo skončilo s těžbou a přesídlilo do Libušína u Kladna. Pozůstalé doly však skoupili drobní podnikatelé a paběrkování zásob se udrželo až do r. 1947, kdy byl definitivně uzavřen poslední malý důl.
Zámek prodala vdova po Hugu Fitzovi (synovi Jana Fitze) Helena Fitzová – van Dycková r. 1904 hraběti Bedřichu ze Schönbornu, ten však nehospodařil dobře a v r. 1907 zámek se statkem koupil v dražbě Max Maendl.
V období 1. světové války se dařilo Mirošovu velmi špatně. Navíc jej navždy opustil dlouhý zástup padlých, jimž město a Obec legionářská vybudovala pomník na náměstí Míru před radnicí (Pomník padlým). V období první republiky vybudovali místní Sokolové výstavnou sokolovnu (Mirošovský Sokol), vyrostla pěkná nová měšťanská škola, jež slouží dodnes. Ve. 20. letech pak vyrostlo z fondů škodováckého haléřového spolku tuberkulózní sanatorium na Janově (http://www.janov.cz)
Druhá světová válka se zapsala do dějin Mirošova velmi chmurně. R. 1939 uprchl syn Maxe Maendla Josef před nastupující nacistickou mocí. Zámek od něj koupil JUDr. Ladislav Feierabend, politik, národohospodář a ministr celkem tří vlád. I on však emigroval do Anglie, kde se stal ministrem exilové vlády. V r. 1943 byl zřízen mezi Mytí a Mirošovem kárný tábor, z něhož se r. 1945 stal tábor koncenrační. Mirošov v květnu r. 1945 osvobodila americká armáda. Z „lágru“ (Lágr) se stalo sběrné středisko přestárlých, dementních a bezprizorných Němců neschopných odsunu. Běhen dlouhé řady let se z něj stalo sociální zařízení a seniorský domov, dnešní Domov Harmonie, ovšem již v naprosto jiné podobě (http://www.dhmirosov.cz )
V r. 1948 byl zámek a mirošovský velkostatek konfiskován, Dr. Feierabend znovu emigroval do Anglie. Zámek chátral, ani statek se nijak zvlášť nerozvíjel a posléze splynul s JZD vybudovaným v místě bývalé Kellnerovy parní pily a ještě dříve Hlavního dolu. Z Mirošova se stalo vcelku bezvýznamné venkovské město žijící především z železáren v sousedním Hrádku a zemědělské výroby.
Po r. 1989 se mirošovský zámek a statek vrátily restitucí Haně Ludikarové, dceři Dr. Feierabenda, jež zámek pod vedením svého syna Phillipa Ludikara pečlivě rekonstruuje. Z Mirošova se postupně stává město s převážně sídelní funkcí, avšak s dobrou infrastukturou a mimo železářskou a zemědělskou výrobu i s významným rekreačním potenciálem. Nezapomíná se přitom ani na odkazy minulosti (Mirošovský kamenný zástup), ani na osobnosti, jež jsou zdejšími rodáky či zde profesně nebo tvořivě působily (Mirošovské osobnosti). Mnoho informací o městě naleznete ve vědecké i populární literatuře, zapsal se i do dějin literatury, divadla a výtvarného umění (Mirošov v literatuře a výtvarném umění).
Mirošov je velmi přívětivé a klidné město, vhodné k bydlení i rekreaci (Příroda).