Kalendář

Po Út St Čt So Ne
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3

Interaktivní mapa

Interaktivní mapa

Virtuální procházka městem

Virtuální prohlídka města

Aktuální počasí

Počasí dnes:

23. 10. 2019

zata

Bude převážně zataženo nízkou oblačností nebo mlhavo, na horách a místy i v nižších polohách až skoro jasno. Denní teploty 13 až 17°C, při slunečnu kolem 20°C. Noční teploty 8 až 4°C.

Přehrát/Zastavit Další

Facebook města

Facebookové stránky města

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Mirošovské uhelné doly

Rok 1834 je třeba chápat jako jedno z nejdůležitějších dat v dějinách Mirošěova. Toho roku byla nalezena fosilní karbonská flóra v lomech Nad Planinou (Lom Nad Planinou). O rok později nález publikoval profesor mineralogie pražské Techniky F. X. Zippe. Výskyt karbonské flóry a vrstev pískovce s jemně rozptýlenou uhelnou substancí indikoval možnost výskytu černouhelných slojí kdesi nablízku. R. 1836 byla na státní útraty, neboť mirošovský statek patřil tehdy císařské dvorní komoře, vyhloubena na úpatí vrchu sv. Vojtěcha pokusná šachtice, která v hloubce cca 20 m zastihla zhruba 15 cm mocnou nebilanční uhelnou slojku. Erár se však nevzdával a mezi lety 1836 – 1842 vynaložil k průzkumu na tehdejší dobu velmi slušnou sumu 36.000 zlatých. Nezaháleli ani zaměstnanci Fürsteberků a na knížecím majetku v Holubím koutě provedli rovněž kutací pokus. Kutání se věnoval též rokycanský lékárník Storch, jenž na pokusech zanechal velkou část svého jmění. Všechny snahy kutéřů však byly marné.
V r. 1854 zde uhlí začali hledat sedláci z Vejvanova u Radnic, sami zkušení havíři a prospektoři. O rok později zastihli v Horách (dnes Na zastávce), tehdy na dobřívském katastru, sloj černého uhlí o vysoké jakosti. Kutací práva a práva důlních výměr pak odprodali dvěma kapitálově silným podnikatelům, Františku Jahnlovi a Adolfu Grimmovi. Oba se v kutání i dolování spojili, otevřeli několik šachet a v Horách založili koksovnu, neboť uhlí, jež později získalo název Černý diamant, bylo natolik kvalitní, že jej bylo možné koksovat. Podnikatelé si požádali i o licenci na důlní vlečku do Rokycan na trať Praha – Plzeň, avšak výstavba uhelné dráhy již byla nad jejich síly. Obrátili se proto do Brna k tamnímu bankovnímu kapitálu s nabídkou na odprodej. Vzniklo tak finanční kosorcium, které do Mirošova vyslalo tehdy ještě mladého, avšak již zkušeného báňského experta Jana Fitze. Ten si prohlédl jak doly, tak i okolní terén a do Brna podal příznivou zprávu. Vzniklo Mirošovské kamenouhelné těžařstvo čili Miröschauer Steinkohlen Gewerkschaft, jež do čela dolů u Mirošova postavilo Jana Fitze jako centrálního ředitele.
V Mirošově se rozjela těžba naplno, uhlí bylo zpracováváno v místní koksovně a později i v Rokycanech. R. 1868 byla uzavřena smlouva o stavbě nové uhelné dráhy z Rokycan do Mirošova a již pět měsíců od jejího podpisu byla dráha postavena a zprovozněna v úseku dlouhém 9600 m do dnešní stanice Mirošov. Současně narůstal počet otevíraných dolů. Původně byly značeny pouze čísly, později dostávaly jména. A tak k původním pěti šesti šachtám přibyly postupně velké jámy Margarette a Boží požehnání na Horách, Firedrich u Purku, Barbora a Josef přímo v Mirošově, Gustav na jihu, Franz – Josef na západě a na severu pak hlavní jáma Leopoldine a Čtrnáctka a kromě nich řada dalších menších. Celkem v průběhu 19. a 20. století v Mirošově pracovalo přes 40 dolů. Uhlí se začalo těžit také mezi Mirošovem a Skořicemi, kde vznikl menší pobočný revír skořické pánve, kde hlavním dolem byla Štola (jednalo se o důl otevřený úpadní štolou).
Mirošov se takřka přes noc začal měnit z větší podbrdské vsi na malé průmyslové město. V dobách největší slávy dolů tu získalo zaměstnání opravdu mnoho lidí, r. 1868 pracovalo na dolech 1600 zaměstnanců. Těžařstvo mělo na svou dobu vyspělý sociální program a o dobré kvalifikované pracovníky se staralo pečlivě, včetně výstavby nových obytných kolonií s domy na svou dobu v nadprůměrné kvalitě. S příchodem 20. století se však ložisko uhlí začalo vyčerpávat a přišla doba úpadku. Doly byly těžařstvem uzavřeny r. 1904 a společnost se přestěhovala do Libušina na Kladensku a do Svatoňovic v Podkrkonoší.
Zbylé zásoby po dlouhá léta paběrkovala řada drobých báňských podnikatelů na tzv. malodolech. Ty dotěžovaly vše včetně ponechaných ochranných pilířů, zvláště v době I. světové války, kdy byla o uhlí velká nouze. Udržely se i přes období 1. republiky a několik jich přežilo i druhou světovou válku. Poslední mirošovský důl jménem Antonín na Janově byl uzavřen v r. 1947.
Jako dědictví této doby zůstala Mirošovu bývalá uhelná dráha, změněná později na dráhu obchodní a konečně přebudovaná na lokální trať do Nezvěstic, jež mezi sebou spojuje hlavní železniční tahy Praha – Plzeň a Plzeň – České Budějovice. Doby největší slávy Mirošova, kdy malá, ale bohatá pánev dala na 6 milionů tun kvalitního černého uhlí, připomíná ještě mirošovská radniční budova (Mirošovské náměstí Míru a radnice), přestavěné interiéry mirošovského zámku ( www.zamek-mirosov.cz) i kostela sv. Jakuba (Kostel sv. Jakuba, Chylice) a mimořádně dochovaná povrchová část areálu dolu Čtrnáctky ve stejnojmenné osadě. Jinak jen nevelké zbytky odvalů různě roztroušených v krajině ukazují na bývalý slavný uhelný revír.