Zajímavá je procházka věnovaná barokní sochařské výzdobě Mirošova. Výchozím bodem se může stát křižovatka Dobřívské se Čtrnáctkou a Prokopovou u zámku (www.zamek-mirosov.cz ). Přímo naproti jeho hlavní bráně tu stojí sousoší sv. Anděla strážce.
Anděl stojí kryt zelení stromů trochu až zastrčeně v sousedství rozložité budovy barokního panského špýcharu. Bytost s perutěmi se dívá vpřed a rukou přidržuje malou dětskou postavu u svých nohou. Vytesal jej neznámý sochař, zřejmě za Mitroviců (Mitrovicové a Mirošov), za nichž byl celý Mirošov zveleben menším zástupem barokních svatých. Socha je z šedé arkózy, jako ostatní zdejší sochy přibližně stejného stáří a kámen pro ni byl nejspíše vylomen v mirošovských lomech Nad planinou (Lom Nad Planinou) mezi Hrádkem a Mirošovem. Zhotovení sochy souvisí zřejmě s hutí či dílnou, která pracovala pro architekta zdejšího zámku, Jakuba Augustona mladšího z Plzně. Původně prý socha stávala na zámeckém nádvoří. Je to zřejmě s Pietou, k níž se ještě dostaneme, nejcennější sochařská práce v Mirošově vůbec. Potřebovala by zrestaurovat, je již značně omšelá se zjevným podpisem zubu času na milostné tváři anděla i dítěte. Snad se majitelům zámku vbrzku podaří jej opravit.
Půjdeme-li od zámku na Náměstí míru kousek dál za kostel sv. Josefa (Kostel sv. Josefa), nalezneme zde v náruči jakoby zapomenuté brdské roubenky další barokní sousoší, tentokrát Piety. Je zajímavé, že se o tomto půvabném barokním sochařském díle nezmiňuje známý památkář a znalec umění přelomu 19. a 20. století, arcibiskupský vikář Antonín Podlaha. Snad, že nijak nepatřil k velkým milovníkům baroka, jež asi ve své době pokládal, zvlášť v jeho venkovských formách, za určitý umělecký úpadek. Proto se často v jeho práci můžete setkat s popisem socha barokní, nevalné úrovně, nebo maximálně ještě tak socha barokní, dost dobrá. Naše generace však již stojí před barokem s pokorou a obdivem. Také je možné, že Pieta tu v době, kdy Podlaha pořizoval svůj Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Rokycanském, vůbec nestála.
Mirošovská Pieta patří k okruhu těch sousoší, které by pan vikář spíše odsoudil. Přesto je velmi půvabná. Matka Boží se s tváří plnou bolu sklání nad bezvládným tělem Syna, jehož drží na klíně, levou rukou jej přidržuje za ruku. Pravá ruka Kristova je svěšena k zemi podél matčiných nohou. Za zády Marie se vypíná dřevěný kříž, s krátkými rameny tvaru jetelového listu. Statue je zhotovena z šedé arkózy, zřejmě stejného původu, jako je tomu u sv. Anděla strážce. Sousoší bylo v roce 2004 v tak špatném stavu, že bylo vůbec otázkou, zda ještě půjde restaurovat. Nelehké práce se ujaly akademické sochařky Věra Melicharová – Kartáková a Daniela Kartáková. V hodnocení tehdejšího stavu sochy citujme první dvě věty restaurátorské zprávy: Materiál všech částí památky, pískovec arkózového typu, byl v mimořádně špatném stavu. Téměř celoplošně byl patrný značný úbytek materiálu s původní modelací způsobený dlouhodobým vystavením kamene povětrnostním vlivům. O ochranu sochy se kdysi kdosi pokusil pomocí nátěru akrylátovým lakem, čímž však bylo dílo zkázy urychleno, protože kámen přestal dýchat a o to intenzivněji pod povrchem zvětrával až na prach a písek. Podle výzkumných prací během restaurování bylo zjištěno, že socha zde nestojí od doby jejího zhotovení, ale byla sem odkudsi přenesena. To by mohlo vysvětlovalo i její absenci v Podlahově pojednání. Oprava sochy skončila v r. 2005 s tím, že byla poslední. Bylo doporučeno objekt alespoň lehce zastřešit, aby byl uchráněn před povětrnostními vlivy. Spíše by mu ale vyhovovalo pořízení kopie a umístění originálu do lapidária se stálými teplotními a vlhkostními podmínkami.
Neutěšený stav Piety i ostatních mirošovských v exteriéru stojících soch a možnost využití grantu pro obnovu soch a drobných památek Plzeňského kraje vedl město k dalším záchranným pracím u své sochařské výzdoby. V roce 2007 tak bylo přikročeno k restaurování soch okolo kostela sv. Josefa na Náměstí míru (Mirošovské náměstí Míru a radnice).
Otočíme-li se u Piety čelem vzad, avizují nám svatostánek dva vysoké kamenné sloupy, které se tyčí před hlavním, západním vchodem do kostela. Sloupy jsou zhotoveny materiálu, o němž již bylo pojednáno. Na jejich vrcholku stojí nevelké sošky českých patronů, vpravo svaté Ludmily, vysoké pouhých 122 cm, vlevo jejího vnuka svatého Václava o výšce 140 cm. Základna obou sloupů vysokých zhruba 4,5 m byla ze statických důvodů již v minulosti zalita do betonu. Bylo zjištěno, že kdysi, zřejmě pod náporem silného větru, se skácel sloup se sv. Václavem a roztříštil se na mnoho úlomků, které pak byly, nepříliš povedeně, stmeleny cementem. Sošky samotné můžeme zařadit do okruhu již zmíněného venkovského baroku. Nejsou sice dílem lidovým, ale jsou zřejmě zhotoveny spíše šikovným kameníkem, nežli sochařským mistrem.
U jižní strany kostela stojí socha sv. Floriána. Ani ona není na svém původním místě. Do konce 60. let minulého století stával tento ochránce proti ohni a patron hasičů na severovýchodním nároží náměstí před proslavenou restaurací, resp. hostincem Na zámecké. Až s úpravami povrchu náměstí, těžce poškozeného v r. 1968 „spřátelenými“ tanky Sovětů, byl sv. Florián přemístěn ke kostelu. Trochu tu zapadl na poměrně málo frekventované místo a existuje důvodné podezření, že úmyslně, ale je nutno přiznat, že tu stojí stylově. Dívá se totiž přímo na výjezd z hasičské zbrojnice. I „Floriánek“ je zhotoven z arkózy zřejmě místního původu. Postava světce je oděna ve zbroji s hrudním krunýřem, na hlavě má typickou římskou přilbu. V levé ruce svírá prapor, v pravé drží nahnutou díži, ze které na střechu hrubě provedeného domu se štítovým oknem, v němž je naznačen plápolající plamen, vytéká proud vody. Socha se svým provedením dost vymyká stylu ostatních a má ještě blíž k lidovému pojetí, než je tomu u předešlých.
Na východní straně kostela se do náměstí dívá socha sv. Jana Nepomuckého. Oblíbený rekatolizační svatý pochází mimo veškerou pochybnost z dílny z okruhu J. Augustona barokizujícího pro Mitrovice Mirošov. Na podstavci nese znak, jehož modelace je dnes již zcela nečitelná, avšak s jistotou se z pramenů ví, že byl Mitrovický. Materiál sochy samé se vymyká ostatním. Socha je zhotovena ze žluté až žlutočervené středně až silně hrubozrnné arkózy, jež není místní provenience, ale mohla být vylomena nejspíše v oblasti kladenského karbonu, ale možná i v rakovnické pánvi. Výjimečně mezi ostatními mirošovskými sochami na ní byly před restaurováním provedeny výbrusy, nábrusy a některé fyzikální analýzy, které původ a historii sochy lépe identifikovaly. Sv. Jan Nepomuk je na svou dobu přeci jen trochu nedbale provedený, avšak je patrné, že byl na rozdíl od Floriána zhotoven v umělecké dílně. Již vzpomínaný kritik baroka páter Podlaha jej hodnotí: hrubě tesaná socha. Laboratorní rozbory potvrdily, že socha byla původně polychromovaná, jak v baroku i u kamenných soch bývávalo zvykem.
Procházku po mirošovském sochařském baroku ukončíme smutně. Bývaly tu ještě další dvě sochy z tohoto období. Ta prvá, jež zpodobňovala sv. Vojtěcha, stávala na severu extravilánu na stejnojmenném vrchu. Skončila rukama novodobých Vandalů, možná, že některých přímých potomků onoho neblaze proslaveného germánského kmene. Pamětníci vám poví, že z vrcholu skály ji za války shodila parta Hitlerjugend, tehdy ubytovaná na Janově. Druhá, také nevelká a také barokní socha, patřila sv. Antonínu. Stávala při výjezdu z Mirošova na Příkosice, pár metrů nad železničním přejezdem, pod dvěma nádhernými lipami, které jsou v soupisu památných stromů. Stávala, ale už nestojí. V r. 2000 byla ukradena. I ona patřila k onomu spíše naivnímu zlidovělému okruhu a tudíž by i ona asi byla klasickým památkářem shledána „nevalnou“. Ale měla obrovskou historickou hodnotu, která se jaksi finančně vyjádřit nedá. A tak svatý Antoníček, podle jehož sochy se návrší, u jehož paty stál, říká dodnes „Antonín“ (oficiálně se kopec jmenuje Klouzavý vrch), pravděpodobně slouží jako pochybná dekorace snobského baráku ve stylu baroku, tentokrát však toho moderního či spíše jen módního, jemuž se přezdívá „barok podnikatelský“. Plundrování, zvláště těch drobných památek volně umístěných v krajině, je odporným znakem naší současnosti. Na mysli člověku vytanou petitem napsaná slova v knize Krajina a revoluce od kolektivu soudobých autorů, která by však mohlo mít jako varovné motto při svém vstupu nejedno české muzeum či památková zóna: Co dědek nezprznil barbarskou rekonstrukcí, co syn neroztřískal při znárodňování, to vnuk ukradne během privatizace.
Když už tak putujeme po mirošovských sochách, zmiňme se ještě krátce o pomnících. V Mirošově nalezneme čtyři. Na náměstí před budovou radnice nalezneme pomník padlých (Pomník padlých). Půjdeme-li z náměstí směrem na jih, na Skořice, naproti nákupnímu centru nalezneme v parčíku na prostranství před Sokolovnou pomník Miroslava Tyrše. Je to hrubý neopracovaný balvan ohrazenického slepence z Brd, na němž je přichycena kruhová bronzová plaketa s portrétem (spolu s Fügnerem) zakladatele Sokola a s jeho životními daty. Pomník mu postavili místní Sokolové (Mirošovský Sokol). Západně od náměstí v jeho prodloužení při silnici na Spálené Poříčí a Veselou, stojí v místech zvaných „Na rokli“ kamenná mohyla obrostlá břečťanem. Patří Antonínu Uxovi, narozenému na Padrti, původně havíři mirošovských a posléze nýřanských uhelných dolů, revolucionáři, jednomu z prvních organizátorů sociálních demokratů působících na Plzeňsku vůbec. Svůj život dokonal na následky onemocnění tuberkulózou v Příkosicích, kde také měl svou knihařskou dílnu. Pohřben je na hřbitově u sv. Jakuba v Mirošově, resp. bývalých Chylicích (Kostel svatého Jakuba, Chylice). Pomník byl zbudován na náklady sociálně demokratického dělnictva v Plzni.
