Těžba uhlí

Těžba uhlí

Roku 1833 bylo poprvé v okolí Mirošova zahájeno dobývání kamenného uhlí. Výsledný efekt byl však velmi malý. Další pokus o dolování provedla roku 1842 tehdejší státní správa, ale skončila také nezdarem. K založení mirošovského kamenouhelného těžírenstva přispěli až v roce 1857 dva soukromníci.
Ti narazili na vrstvu kvalitního uhlí o síle asi 1,5 m. Následoval skutečný rozvoj mirošovských dolů, zvláště když v roce 1869 byla postavena železnice z Rokycan do Mirošova. Roku 1882 pak z Mirošova do Nezvěstic.
Šachty byly hloubeny v Holubím koutě a v dolině mezi Mirošovem a Janovem. Nejdůležitější byly pojmenovány křestními ženskými jmény - např. hlavní jáma Leopoldina, Markéta, Bedřiška, Gustavka. Další byly značeny čísly
V, VIII, XI, XIV nebo různými názvy, jako např. Boží požehnání. Uhlí ze šachty v Holubím koutě se na nádraží dopravovalo po úzkokolejné dráze s koňským potahem.
Ze šachty XIV, která ležela při silnici z Mirošova do Rokycan (asi 300 m severně od hlavní jámy),se uhlí sváželo ke koňské dráze od Holubího kouta, poté na nádraží. Než byla postavena trať do Nezvěstic a zřízena k šachtě vlečka, sváželo se uhlí z Gustavky na nádraží úzkorozchodnou drahou pomocí vozíků upevněných na laně. Jelikož se uhlí dobře hodilo ke koksování, byly v Mirošově a Rokycanech postaveny koksovny.
Hlavní šachta Leopoldina byla vyhloubena asi 3/4 km severně od Mirošova, po pravé straně silnice z Mirošova do Rokycam. Markéta (lidově Margareta) byla naproti dnešní nádražní budově, Gustávka jihovýchodně od Mirošova, při okraji obce.Hlavní šachta měla dvě jámy, těžní a vodní.
Těžilo se na čtyřech horizontech vedených v hloubkách 76, 98, 110 a 129 metrů. Byla spojena s ostatními většími šachtami. Uhlí a zemina se svážely koňským potahem k hlavní šachtě. Těžním strojem byly dopravovány na povrch. Podzemní vody z chodeb se sváděly k vodní jámě a mohutnou pumpou čerpaly na povrch. Ta byla umístěna na dně šachty v místnosti o rozměrech 16 x 16 a výšce 4,7 m. Odváděla 4750 l vody za minutu. Voda se používala na prádlech při praní uhlí.
Devět kotlů o celkové výhřevné ploše 76 m vyrábělo páru potřebnou k pohonu těžního stroje.
Po železnici, která vedla přímo k hlavní šachtě, bylo denně odváženo až 50 vagónů uhlí. Pro přípravu důlního dříví měla šachta, tak jako Markéta a Gustávka, svoji vlastní pilu.
V době největšího rozkvětu dolování bylo na šachtách 1600 horníků. A právě rozvoj a rozkvět dolování přispěl k tomu, že v roce 1871 byla obec Mirošov povýšena na městys.
Postupem času, po vyrubání uhlí, byla těžba na jednotlivých šachtách zastavena. Byly zrušeny koksovny, snížil se počet osazenstva. Roku 1904 bylo dolování v Mirošově zastaveno úplně. Těžařská společnost vše rozprodala. Rušný hornický život v Mirošov dnes připomínají pouze haldy porostlé břízami a několik málo staveb .
Z materiálu hornických kasáren byla roku 1909 postavena hrádecká škola. Po ostatních šachtách zbylo jen pojmenování, které zůstává v paměti starší generace. Zanedlouho po ukončení hlavní těžby uhlí, započal roku 1905 v tzv. malodolech těžit pan Karel Nosek. Těžbu prováděl do roku 1910. Později se o štěstí pokoušeli další jedinci, kteří těžili (paběrkovali) na šachtách Prokop I-III a Antonie. Byl to pan Václav Krátký a pan Oto Soukup. Poslední těžící malodůl vyhloubený u Janova se jmenoval Antonín. Byl v činnosti do 15. září 1947.
Po ukončení prací v tomto dole definitivní skončila těžba uhlí v Mirošově a okolí.