Na severním úpatí Brd, stejně tak jako mnohde jinde, můžeme nalézt nejen kvetoucí města a naplno žijící obce, ale i vesnice opuštěné, dávno zaniklé a zapomenuté. Příkladem za všechny mohou být Chylice. Vesnici připomíná již jenom nevelký kostelík a s ním, až symbolicky, starobylý, ale dodnes užívaný hřbitov.
Pro poznání dějin tohoto místa je nutné vrátit se hluboko do středověku. Mezi Mirošovem a Hrádkem se tyčí návrší zakončené ostrým kamýkem sv. Vojtěcha. V sedle, táhnoucím se od Vojtěcha k poněkud nižšímu vrcholu Kuníkovy skály se kdysi rozkládala středověká ves Chylice.
Rok jejího založení není znám, tak jak tomu běžně bývá v převážné většině vesnic založených během tzv. první kolonizační etapy Brd ve 12. století. V souvislosti se zemanským rodem pánů z Chylic je poprvé zmiňována v r. 1192. Někteří autoři se domnívají, že by mohla pocházet snad již ze století jedenáctého, což odůvodňují relativní blízkostí starého teslínského kláštera řádu benediktinů. V souvislosti s Teslínami se uvažuje i o možnosti zakládání kostelů v Chylicích, Skořicích a Strašicích. Chylický kostel sv. Jakuba Většího určitě stál v r. 1295, neboť z tohoto roku existuje záznam o papežské dani, kterou chylický kostel platil ve výši osmi grošů.
Ves Chylice byla pravděpodobně rozložena v blízkém okolí kostela, ale její přesnou polohu s určitostí neznáme. Nikdy zde neproběhl systematický archeologický výzkum. Existují domněnky, že ležela spíše na západ od kostela, nebo jej těsně obklopovala. Tomu však odporují poznatky z 80. let minulého století, kdy na základě prohlídky rýh melioračních prací byly zjištěny pozůstatky osídlení na východě za silnicí Mirošov - Hrádek. Starší názor situující osídlení Chylic na západ byl určitě ovlivněn orientací vstupu do kostela od západu. Ten však byl vybudován až v souvislosti s barokní přestavbou a rozšířením kostela, neboť původní kostelík zaujímal určitě pouze prostor dnešního kněžiště. Nedá se vyloučit, že původní vstup byl od severu. Poloha dvorce či tvrze chylického pána je též neznámá. Lze se ale domnívat že byla, jak bývalo v té době zvykem, v těsné blízkosti kostela. V literatuře a různých vlastivědných poznámkách i lidových vyprávěních je též zastáván názor, že chylická tvrz stávala na nedaleké Kuníkově skále, která skýtala přirozenou možnost obrany panského sídla posazeného na od severu a západu nepřístupného skalního temeno. Na lokalitě však nebyly nalezeny známky zbytků fortifikačních staveb, ani archeologické nálezy. Ojediněle se i soudí, že na Kuníkově skále stála tvrz, která chránila i na jih odtud ležící obec, dnes město Hrádek, protože v Hrádku samotném, přes jeho jméno, nikdy nebyl žádný hrádek či tvrz v historických záznamech jmenován či objeven.
Další zápis o Chylicích je v církevních knihách Erectionum. Je zde zaznamenáno, že 26. června 1390 uváděl chylický plebán do úřadu plebána skořického. Páni Chylic pocházeli ze západočeského rozrodu Drslaviců, kteří na Mirošovsku byli zastoupení hlavně větví Ronšperků. Ovšem ze 14 století existují zápisy v Zemských deskách o tom, že v Chýlicích se ujal panství již zvlášť po nich se píšící panský rod. Avšak pánové z Chylic (původně Chýlic) ves již v roce 1391 zcela jistě nevlastnili, neboť tehdy připadla Karlu IV. O práva k ní se přihlásil jakýsi Petr, syn Přemův, dále Sigmund, syn Zbraslava řečeného Voda, Zachariáš, pastorek Hubačův, farář Zdislav i další Zachariáš z Chýlice, syn sestry Hubačovy. Své nároky opírali o královský list Karla IV. a jejich vlastnická práva také byla na tomto základu uznána. V r. 1394 se v knihách Erectionum zmiňuje patronátní právo ke zdejšímu kostelu, kdy jsou jmenovaní opět páni z Chylic, konkrétně Přibyslav, Petr a Bozděch, „famosi clientes de Chylic“. V r. 1487 byly Chýlice v držení Jiříka a Benedy Cukrů z Chýlic. Poslední zprávy o pánech z Chylic pocházejí z r. 1534, v souvislosti s Jiřím Cukrem z Chýlice, jenž se však po Chylicích pouze psal. Zkřížené sekery na původním chylickém erbu snad mohou (ale také nutně nemusí) i poukazovat na starobylost rodu. Původně totiž měli tohle nářadí ve znaku odpůrci Přemyslovců, Vršovci.
Chylice byly v r. 1532 ve vlastnictví Bohuslava Čeňka z Říšnice, jenž je toho roku prodal městu Rokycanům. Ani Rokycany si však Chylice dlouho neudržely a kolem r. 1550 byly již v držbě rodu Gryspeků z Gryspeku. Od r. 1616 se pak Chylice udávají jako pustá ves. Někteří staří autoři udávají, že Chylice vyvrátil Žižka. Je to však nanejvýš nepravděpodobné. Zánik Chylic lze spíše přičíst na vrub celkové hospodářské recesi po husitských válkách a řádění nemocí mezi hladovými lidmi. Jisté je, že v dobách husitských válek Chylice nezanikly, protože z těch časů se dochovala zpráva o zdejším faráři Sigmundovi, který sepsal závěť ve prospěch Přecha ze Seče. Zánik vesnice měl asi dopad i na kostel, který zde potom přežíval v podobě ruiny.
Dnes má stavba kostela barokní podobu. Po roce 1675 dochované zbytky nevelké sakrální stavby přestavěl a rozšířil František Diviš Vratislav z Mitrovic (Mitrovicové a Mirošov). Kostel sloužil jako farní pro Mirošov, na jehož severní katastrální hranici dodnes leží. K přestavbě sv. Jakuba se zachoval záznam ve farních účtech o rozšíření jak nadél, tak našíř, byla vyzdvižena věž, na náklad Mitroviců postaveny dva oltáře, třetí pak zaplatil pan Šifer z Waldheimu.
Kostel je jednolodní s obdélníkovým půdorysem. Má plochý strop a nad vstupní částí kruchtu na třech pilířích. V jihozápadním rohu byla postavena věž s bání. Nad hlavním vchodem orientovaným k západu jsou na vsazené pískovcové desce dva dnes obtížně čitelné erby, zřejmě Mitrovice a jeho ženy s nečitelným nápisem z r. 1676. Kostel má ještě druhý vchod orientovaný k jihu proti barokní brance v hřbitovní zdi. Nika nad západním vchodem nese pískovcovou barokní sochu sv. Jakuba. sakristie s obdélníkovým půdorysem blížícím se čtverci je přistavěna k presbyteriu severně, také s vlastním, shodně orientovaným vstupem. Presbytář kostela má rovněž půdorys obdélníka takřka se blížícího čtverci, překlenut je křížovou klenbou bez žeber, vítězný oblouk je segmentový. Oltář je barokní, z druhé poloviny 17. století, původně se sochami sv. Václava a sv. Ludmily. Oltářní obraz znázorňuje zjevení sv. Jakuba králi Ramírezovi, kdy světec panovníka pobídl k boji proti Maurům. Kazatelna je rovněž barokní. Zajímavé jsou čtyři náhrobní desky, zasazené do zdi při poslední stavební úpravě kostela. Mezi nimi vyniká litinový náhrobek, který patří tříletému Zikmundu Ondřeji Samuelovi Emerichovi, synkovi šichtmistra mirošovských hutí. Dítě zemřelo 29. 9. 1704. Deska, ač nejmladší ze všech, vybočuje z barokního slohu a provedením odpovídá renesančním vzorům.
Kostel byl jako velmi sešlý znovu opraven v roce 1753 i s věží. Poslední stavební úpravy pocházejí z roku 1882, kdy chrám na své náklady rekonstruovalo Mirošovské kamenouhelné těžařstvo (Mirošovské uhelné doly). Téměř do konce 19. století tu probíhaly pompézní hornické oslavy svátku sv. Prokopa. Velmi slavné bývaly až do 80. let 20. století i zdejší mirošovské svatojakubské poutě, než byla jejich tradice v okolí kostela přerušena.
Hřbitov, který kostel obklopuje je rozlehlý. Odedávna se zde pohřbívali zesnulí z Mirošova, Hrádku, Dobříva, Myti a Veselé. Dnes sem bývají ukládány pozůstatky občanů dvou sousedících měst, Mirošova a Hrádku.
Původní situace pohřebních míst v kostele samotném a vně při zdech byla setřena poslední rekonstrukcí r. 1882, kdy byly hroby uvnitř kostela zlikvidovány a náhrobky zasazeny do zdi. Na vnějším hřbitově se dochovalo jen úplné minimum staré hřbitovní plastiky. Nejstarším je pískovcový náhrobek, dnes rodiny Blechových, v jižním oddělení hřbitova. Je v barokním slohu, v přední části nese nápisový štít, nahoře je zakončen nahou dětskou postavou, snad andílkem, držícím v ruce lidskou lebku. Zřejmě se jedná o znázornění zrození a smrti a také dobové memento mori. Na severní straně kostela je nad hrobem rodiny Ludínů zasazená nádherná kovaná funerální práce v podobě bohatě zdobené železné stříšky.
Mezi pohřbenými je celá řada osobností. Mj. zde odpočívá důlní správce Otto Wagner s manželkou a dvěma syny, metalurgem a ředitelem gymnázia, i správcův odborářský protivník, revolucionář, socialistický funkcionář a novinář Antonín Uxa, původním povoláním horník. Svůj hrob zde má i rodina Quadrátů, z níž vzešel vynikající hutní odborník Prof. Dr. Ing. Otakar Quadrat, Dr.Sc., rektor Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Za vzpomínku jistě stojí i zdejší učitel Jaroslav Falc (Jaroslav Falc), nadšený historik a spisovatel pověstí z Mirošovska, pohřbený v severním oddělení.
