V jihovýchodní části Mirošova, při cestě na Skořice, mezi městem a Mytí vystupuje z krajiny nápadný areál moderních budov s vysokým komínem výtopny a pěkným parkovým obklopením. Je to sociální ústav Domov Harmonie, určený nejen seniorům, ale i sociálně potřebným a postiženým. Zdá se téměř neuvěřitelné, že přívětivé místo zakrývá lokalitu v minulosti tisíckrát prokletou.
V r. 1939 do republiky zmrzačené Mnichovskou dohodou vtrhla německá okupační vojska. Od provopočátků měla okupační mocnost spadeno na oblast Brd, kde byla za první republiky založena dělostřelecká střelnice. Rychle byl obsazen český, tehdy ještě poměrně malý vojenský prostor, spočívající do té doby v několika vydělených místech odpališť a dopadových ploch. Ty byly zceleny a vojenský prostor mnohonásobně zvětšen. Pohltil řadu obcí – Padrť, Záběhlou, Kolvín, Trokavec, Vísky, Štítov, Skořice, Příkosice, Myť a část Mirošova. Obyvatelstvo bylo vysídleno. Vznikla tak enkláva pod přímou správou Wehrmacht. Německý živel se měl odtud nenápadně rozpínat do všech stran a splynout s již dříve zabranými Sudety a ostatním pohraničím původního Československa.
V zimě na přelomu let 1939-40 a pak znovu ještě více v r. 1941, došlo na Brdech k obrovské dřevní kalamitě. Vyrostla proto řada pracovních táborů s nuceně nasazenými dělníky. Největší tábor, čítající přes dva tisíce novodobých otroků byl postaven na Kolvíně. Nucená práce se týkala hlavně tehdy mladých ročníků 1919 až 1924. V Mirošově pod Mytí v areálu bývalých uhelných dolů byly vystavěny mohutné pily německých firem Fischer a Reschop o dvaceti katrech. Zakrátko zde přibyl další lágr, tentokrát kárný. Umísťovali sem provinilé proti pracovní kázni, za vyhýbání se nasazení, nebo i jenom zmeškání práce. Mirošovskému kárnému táboru velel německý důstojník, ale jinak zde dozor vykonávalo české tzv. vládní vojsko. Směny byly více než dvanáctihodinové, osobní volno žádné. Káranci pracovali na nejhorších úsecích polomů, ale i v blízkých kamenolomech poblíž tábora, na stavbě lesní dráhy i v komandech v blízkých železárnách v Hrádku.
Na konci března a počátkem dubna 1945 byl tábor v Mirošově postupně evakuován do Karlova u Plzně a stal se z něj tábor koncentrační. Přemístili sem vězně Gestapa z brněnských Kounicových kolejí, neboť se očekávalo obsazení Brna Rudou armádou. Místo vládního vojska zaujaly stráže SS. Zásobování se koncem války silně zhoršovalo a v lágru propukl hlad. Velká řada občanů Mirošova tehdy vězňům poskytla účinnou pomoc.
V noci z 6. na 7. května 1945 esesáci lágru potichu opustili.
10. května přijely do Mirošova americké jeepy. Jednotce velel plukovník Brooking. 12. května pak provedl prohlídku bývalého koncentráku, kde se tou dobou již pracovalo na odjezdu vězňů domů. Ti byli nejprve převezeni do Rokycan a odtud postupně odváženi po hlavní trati domů.
Baráky bývalého lágru nejprve využilo jako sběrné středisko odsunu Němců Ministerstvo vnitra. Pak byl areál opuštěn a chátral. V r. 1948 mu byla určena úloha ubytovny přestárlých, dementních a bezprizorných Němců neschopných odsunu a zařízení se začalo nazývat Sběrné středisko pro přestárlé osoby německé národnosti. Postupně nabývalo charakteru sociální instituce a přešlo nejprve pod Ministerstvo zdravotnictví a od r. 1955 pod správu Státního úřadu sociálního zabezpečení. Disponovalo třemi sty lůžky a zajímavé bylo tím, že se zde hluboko do dob socialistické republiky staraly o klienty řádové sestry. Bylo tu pěkné hospodářství a areál přes své původní chmurné poslání vypadal docela hezky a přívětivě. V 80. letech 20. století původní dřevěné baráky dosloužily. Po demolici na jejich místě vyrostl moderní rozsáhlý Ústav sociální péče Mirošov, fungující jednak jako domov seniorů, jednak jako útočiště psychicky postižených. Od r. 2006 se ústav přejmenoval na Domov Harmonie a je spravován Plzeňským krajem.
Na doby snad nejchmurnějšího období historie Mirošova upozorňuje nevelký pomník v parčíku vlevo před vstupem do Harmonie.
