Uprostřed lesů a přitom takřka na dosah od mirošovské zástavby na Janově se skrývá krásná památka jak přírodního, tak i technického charakteru. Spočívá mezi městy Mirošov a Hrádek přímo na modré turistické stezce od mirošovské ulice U léčebny (Janov) do Hrádku. Jedná se o soustavu kamenolomů, zaniklých již koncem 19. století.
Necelých 100 m od amfiteátru přírodního kina nazývaného „V lomu“ leží zvláštní místo, kde si příroda podala ruku s lidským výtvorem. Ve starší odborné literatuře je pojmenováno jako lom „Nad Planinou“.
Lom, stejně jako okolní, býval využíván k těžbě arkózy. Tuto horninu laik těžko odliší od
pískovce. Obsahuje totiž 50 a více procent živcových zrn, zatímco pískovce mají zrnitostní
skladbu mají více než z poloviny křemennou. Místní kámen působí velmi esteticky. Má buď
smetanově bílou nebo mírně nažloutlou barvu, místy s načervenalými až fialovými skvrnami
či šmouhami železitých pigmentů z v okolí se vyskytujících břidlic a slepenců, v nichž
bývala i ložiska chudých železných rud (Mirošovské železorudné doly a hutě). Arkóza se v době těžby používala k výrobě kamenických prvků, mlýnských kamenů a i pro sochařské práce. Hlavním důvodem však bylo její využití ke stavbám a vyzdívkám starých vysokých pecí, které byly „hnány“
dřevěným uhlím. Huťaři hornině říkali kámen kštelový (z německého Gestehel – podstavec).
Pro svůj účel byla velmi žádaná díky tepelné stálosti a izolačním vlastnostem. Již od druhé
poloviny 17. století byla proto i důležitou vývozní komoditu. Lomy prvně zmínil v r. 1786
císařský lesnický expert J. Jirasek ve své práci o přírodním bohatství císařské komory. Je však
velmi pravděpodobné, že kámen zde lámali již mnohem dříve.
Arkózy tvoří vložky slepenců, od kterých se liší podstatně menším zrnem i barvou. Slepence obsahují poměrně velké valouny, běžně až velikosti mužské pěsti, a také mají převážně rezavě hnědou barvu. Říká se jim mirošovské bazální slepence. Vznikly v mladších prvohorách v karbonském útvaru nazvaném baškir (dříve vestfál D). Bazální se jim říká proto, že tvoří nejspodnější vrstvu karbonských sedimentů v Mirošově a okolí. V arkózách i v jejich nadložních vrstvách můžete pozorovat polohy jílovců, tzv. lupků a jemnozrnných křemitých pískovců, brousků (hornický název přímo označuje jejich použití).
Těžba v lomu probíhala mělkým štolováním na zával, tzv. na těžký strop. Lamači postupovali za surovinou do hloubi skály a posléze nechali strop rozpálením ponechaných kamenných pilířů ohněm nebo odstřelem zřítit.
R. 1834 byla v lupcích, ale i v arkózách zjištěna fosilní karbonská flóra v podobě přesliček, plavuní a kapraďosemenných. Zprávu o nich jako první podal v r. 1835 profesor pražské Techniky F. X. Zippe. Navíc brousky obsahovaly jemně rozptýlenou uhelnou substanci. To obojí vedlo k závěru, že nedaleko mohou pod povrchem být uhelné sloje.
Císařská státní pokladna čili erár sem v r. 1836 vyslala báňské experty, ale snaha objevit uhlí byla dlouho neúspěšná. Teprve r. 1855 sedláci z Vejvanova, vsi na Radnicku, zkušení v uhelné prospekci, nalezli v Horách u Mirošova mocnou sloj kvalitního černého uhlí (Mirošovské uhelné doly).
