Ačkoliv Mirošov doznal svého největšího rozvoje a slávy až od poloviny 19. století, kdy zde pracovaly doly na černé uhlí (Mirošovské uhelné doly), základ jeho průmyslového rozvoje byl položen v poslední čtvrtině 17. století na základě těžby a zpracování železných rud. R. 1670 totiž založil František Diviš Vratislav z Mitrovic (Mitrovicové a Mirošov) na Padrti první historicky spolehlivě datovanou a významnou mirošovskou huť.
Již první polovina 17. století znamená období rozmachu této staré železářské oblasti. Ze středověku, z dob kolonizace Brd již spolehlivě víme např. o hutích v rožmberské doméně ve Strašicích (http: //www.strasice.eu). Nicméně až 17. století přineslo na Brdy a do jejich okolí na svou dobu vyspělé a efektivní vysoké pece tzv valonského typu, hnané dřevěným uhlím. Protože značná část Podbrdí obsahuje ve svém skalním podkladu ložiska železných rud spodnoordovického, méně i svrchnoproterozoického stáří, počaly v období třicetileté války a těch následných na celém Brdsku vyrůstat železné hutě a s nimi spojené vodní hamry a slévárny jak houby po dešti. Však se také celé oblasti říkávalo vzletně Železné srdce Čech. Rudy zde se vyskytující se nazývají sedimentárního typu a označují se také jako chudé barrandienské rudy. Jsou poměrně kyselé pro vysoký obsah oxidu křemičitého a mívají i dosti vysoký obsah fosforu. V moderní metalurgii jsou jen obtížně použitelné a ekonomicky nevýhodné, avšak pro tehdejší hutní postupy byly zcela vyhovující. Původně se povrchově těžilo hlavně zvětralinové pásmo při povrchu s výskytem limonitu, tzv. železné klobouky. Teprve později se štolami a šachtami těžila ložiska čerstvých rud, zde na Rokycansku převážně hematitového a pelosideritového typu.
V Mirošově byly železné rudy těženy jednak na severu, jednak na jihu území. Na severu fungoval menší rudní revír v okolí vrchu sv. Vojtěcha v lokalitě, jež dodnes nese názen Na rudě. Na den zde vycházejí silně prokřemenělé slepence souvrství třenického (ve starší literatuře popisovaného jako vrstvy olešské), v nichž se vyskytuje dnes zcela nebilanční tzv. hudlický rudní obzor. Navíc, na severním svahu vojtěšského, resp. Jakubského návrší byly nalezeny a těženy podstatně na železo bohatší klabavské vrstvy. Dodnes lze v okolí lomu na Vojtěchu pozorovat zbytky po proběhlé těžební činnosti jak povrchové, tak hlubinné, ač zřejmě jen mělkými šachtičkami. Naroti tomu na severu Mirošova býval těžen revírek rovněž v ordovických, ale i svrchnoproteroických vrstvách v lokalitě Zlamnoha. Právě řada drobných pozůstatků těžebních prací dala místu jeho název.
Vraťme se nyní k mirošovským železným hutím. Kromě Padrtě se ví ještě o existenci dalších tří. Byla to huť Hořejší čili Divišova, o jejíž lokalitě dnes nevíme vůbec nic. Další se říkalo Prostřední nebo také Andělova a stála kdesi na území dnešního Hrádku. Poslední nesla název Dolejší čili Nová Huť a stála ve stejnojmenné části dnešního Hrádku u mostu přes Padrťský potok (Klabavu). Zdejší železo bylo velmi žádané. Odlévaly se tu kromě vojenských dělových koulí i vodovodní roury a řada dalších i náročnějších odlitků. K hutím náležela též řada vodních hamrů, které surové železo zkujňovaly. Vyrábělo se zde vojenské zákopnické i civilní zemědělské nářadí, vykovávala se železná tyčovina, tzv. cány. Ty pak sloužily dál jako surovina pro drobnější kovářskou výrobu a také cvočkařství, jež se stalo jedním z nejrozšířenějších a také nejchudších řemesel na celých Brdech.
Dá se však říci, že díky ložiskům železných rud a též díky příznivé poloze na vodních tocích, jež dodávaly energii, a také hlubokým lesům jako zásobárně dřevěného uhlí, mohly zde vyrůst železné hutě, jež daly základ místnímu průmyslu.
