První datovaný záznam o Mirošově z r. 1366 svědčí o tom, že tehdy se tu rozkládalo panství Dobrohosta z Ronšperka, syna Nachvala z Osvračína. Ronšperkové patřili ke starobylému západočeskému rozrodu Drslaviců. V jejich znaku se skvěl stříbrný beran ve skoku na červeném štítě. Jméno se odvozuje z německého Ramsberg, tedy Beraní vrch.
Dobrohost založil v Mirošově tvrz, pro niž se ujalo pojmenování Dvorec. Její pozůstatky naleznete poblíž silnice Mirošov – Dobřív, ještě v souvislé zástavbě. Dostanete se sem polní cestou, která odbočuje vpravo hned za mostem přes Skořický potok. Na první pohled upoutá oblý sídelní pahorek obehnaný mohutným, až 19 m širokým příkopem a valem. Na temeni pahorku sedí malá novogotická kaplička Panny Marie Lurdské krytá korunou nádherné památné lípy. Dvorci se také říká Purk nebo Starý zámek. Ronšperkové, resp. jedna jejich odnož tu sídlila až do 15. století, kdy tvrz násilně zanikla. Z Ronšperka Zdeňka z Dvorce řečeného Kolvín se totiž stal loupežný rytíř. V jihlavské Popravčí knize se uchoval záznam o výslechu pacholka Jana Holého, jatého pro loupeže, který za své spolupachatele označil čeleď paní Markéty z Dvorce a přímo pana Zdeňka Kolvína. Jak dosvědčily archeologické nálezy, dvorec byl oblehnut a vypálen.
Druhou větví rodiny Ronšpersků byli pánové z Dršťky, nedalekého hradu skrytého v lesích u Skořic, 3 km od Mirošova. Hrad s podivným, jakoby trochu posměšným názvem obýval Břeněk z Dršťky, který za husitských válek stál na katolické straně. Jeho hrad, z nějž dnes zbývá jen malý zbytek kamenných zdí, má tak trochu posměšně znějící jméno Dršťka. Podle lidového podání je tomu tak proto, že hrad byl založen na buližníkovém kamýku (Na úsvitu života) nad horním tokem Skořického potoka a povrch skály svým zdrsněním připomíná hovězí droby. Více blízké pravdě však bude zdůvodnění etymologů, kteří jej odvozují od staročeského dřieščie, což je výraz označující řídké křovinaté mlází. Jméno hradu bylo nadlouho zapomenuto a místní jej označovali jako Losumberk.
Ke hradu se dostaneme po lesní cestě od místní polosamoty Křeslovna (Kreslovna) na JV okraji Skořic. Poprvé se připomíná r. 1390, kdy jej měli v držení čtyři Dobrohostovi synové. V majetku rodu zůstal až do r. 1459, kdy Ronšperkové přesídlili do Poběžovic. V polovině 16. století byl hrad už pustý. Zástavbu předurčoval protáhlý, úzký a strmý buližníkový hřbítek. V čele skály byl vyhlouben obranný příkop, za nímž se nacházela první, asi ryze obranná část hradu. Končila druhým příkopem, za nímž ležela střední, hlavní partie hradu, nejspíše se čtyřhrannou obytnou věží, donjonem. Z destrukce vyplývá, že zde stála ještě jedna budova. Za středem hradu na ostře se vypínající skalce stála další, asi z většiny dřevěná obranná stavba. Na jihovýchod od hradu se prostírala drobná vesnice.
Ale pozor! Zřícenina stojí již na území Vojenského újezdu Brdy. Stojí tu uprostřed lesa, stranou všech cest, zdánlivě zcela nelogicky. To vede k hypotéze, že v minulosti hlídal maličký důlní revír s polymetalickým ložiskem, kde se zřejmě i vyskytovalo i trochu zlata a zlatonosného pyritu. Jeden malý potůček nedaleko odtud dodnes nese název Zlatý.
Z ronšperských dob zbyly v Mirošově i ve Skořicích dvě pěkné církevní památky. Prvou je kostel sv. Jakuba Většího (Kostel sv. Jakuba, Chylice) mezi Mirošovem a Hrádkem v místech, kde stávala zaniklá středověká ves Chylice. Druhou je kostel sv. Václava ve Skořicích s překrásnou barokní farou v sousedství. Oba kostely jsou původně raně gotické a v pozdějších dobách, za panství Mitroviců, jimž mirošovské panství od počátku 17. století patřilo, byly barokizovány.
